—Vypadni odsud, ženo! V mé rotě není místo pro takové jako ty! —řekl kapitán prudce mladému vojákovi, ale ani si nedokázal představit, kdo stojí před ním 😱😱
V kasárnách byla dusivá směs vůně vlhkosti, potu a starého spáleného zápachu. Prach ležel na podlaze tlustou vrstvou, rezavé postele vrzaly při každém pohybu a vojáci seděli v rohu jako ztracené stíny. Jejich uniformy byly potrhané, boty roztrhané a na tvářích byla patrná únava a lhostejnost.
Anna, sotva překročila práh, pocítila, jak jí všechno vnitřně vře. Očekávala, že uvidí silné a hrdé obránce vlasti, ale místo toho našla lidi dovedené k chudobě a zoufalství.
Rozhodně se přiblížila ke kapitánovi.
—Proč vaši vojáci žijí v takových podmínkách? —zeptala se ostře—. Kde jsou uniformy, kde je normální jídlo? Proč kasárna vypadají jako prasátko?
Kapitán zamračil, a když si uvědomil, že před ním stojí bezbranná dívka, škodolibě se usmál:
—Kdo jsi, abys kladla otázky? Nebojíš se přijít o práci?
—Nebojím se —odpověděla Anna rozhodně—. Je mi protivné nosit roztrhané boty a jíst jídlo, kterého by se i prasata styděla. To se týká mě i mých spolubojovníků. Přišli jsme sem sloužit, ne přežívat.
Kapitán prudce vykročil k ní, chytil ji za límec a zlostně zavrčel:
—Vypadni odsud, ženo! V mé rotě není místo pro takové jako ty!
Ale kapitán si ani nedokázal představit, že před ním nestojí obyčejná dívka… 😱😱
Anna se mu klidně podívala do očí a řekla:
—Mýlíš se. Přišla jsem sem právě kvůli tobě.
Kapitán zmateně mrkl.
—Co? Kdo jsi, abys tak mluvila k nadřízenému?
Vytáhla průkaz a položila mu ho před nos.
—Poručík interního vyšetřování. Dostali jsme mnoho stížností na vás. Vaši vojáci hladoví a chodí v hadrech, protože peníze určené jednotce končí ve vašich kapsách. Jste zloděj a zrádce.
—Nemáš důkazy —zamumlal kapitán, ale jeho hlas se chvěl.
—Mýlíš se —odpověděla Anna chladně—. Mám všechno: dokumenty, výpovědi, převody peněz. Už nejste kapitán.
S těmito slovy mu strhla epolety. V tu chvíli do místnosti vstoupili dva vojenští policisté. Kapitán se pokusil vyprostit, ale chytili ho a nasadili mu pouta.
Vojáci, kteří seděli v rohu, ožili poprvé po dlouhé době. V jejich očích se rozsvítila naděje.
Anna se na ně podívala a rozhodně řekla:
—Odteď budete mít nový život. Tady už není místo pro zrádce.
