Vracela jsem se domů pozdě v noci, když jsem si náhle všimla, že mě sleduje nějaký kluk v černém oblečení: rychle jsem vytáhla deštník z kabelky a uhodila ho do hlavy, ale neznámý najednou udělal něco nečekaného 😱😨
Šla jsem po prázdné ulici pozdě večer. Bylo už skoro jedenáct: lampy slabě blikaly a kroky se odrážely od zdí starých domů.
Šla jsem rychleji, držela kabelku u hrudi a neustále se ohlížela. Pokaždé, když jsem otočila hlavu, byl tam. Několik kroků za mnou. Muž v tmavé mikině s kapucí staženou přes hlavu.
Zpočátku jsem si myslela, že je to jen náhoda — šli jsme stejným směrem. Ale na každé křižovatce odbočil tam, kam jsem odbočila i já.
Snažila jsem se zrychlit — on také zrychlil. Zastavila jsem se u výlohy, tváříce se, že něco sleduji — on se také zastavil, o něco dál.
Opravdu jsem se začala bát. Desítky myšlenek mi běžely hlavou: kam utéct, koho zavolat. Telefon vybitý. Na ulici nikdo nebyl.
Zahnula jsem do úzké uličky, doufajíc, že půjde dál. Ale o několik sekund později jsem slyšela těžké kroky za zády.
Přibližoval se stále blíž. Prsty se mi třásly, když jsem pevně držela popruh kabelky. V hlavě se mi honila jedna myšlenka: „Když se přiblíží — nedám se zastrašit.“
Otočila jsem se prudce. Na okamžik se naše pohledy setkaly — chladné, ostražité.
— Proč mě sleduješ? — vyšlo ze mě.
Neznámý neodpověděl.
A pak, už to nevydržela, jsem vytáhla skládací deštník z kabelky a prudce se otočila. Nedala jsem mu říct ani slovo a uhodila ho do hlavy ze všech sil. Zaklonil se, držíc se za kapuci 😱😱 Ale právě v tu chvíli kluk udělal něco nečekaného. Pokračování tohoto strašidelného příběhu jsem popsala v prvním komentáři 👇👇
— Proč mě biješ?! — vykřikl zmateně.
— A proč mě sleduješ?! Hned zavolám policii! — vykřikla jsem, snažíc se, aby se mi hlas netřásl.
— Ne, počkej… jen jsem se chtěl seznámit — vydechl, skláněje pohled.
— Tak proč mě pak sleduješ? — neudržela jsem se —. Mohl jsi se jen přiblížit a promluvit.
— Byl jsem… stydlivý — tiše řekl, jako dítě přistižené při lumpárně.
Už jsem nic neřekla. Otočila jsem se a utekla pryč, cítila jsem, jak mi krev buší v spáncích. Ani jsem se neohlédla, jestli mě sleduje.
Od té doby jsem ho neviděla, ale někdy, když se vracím domů pozdě večer, chytám se myšlenky: opravdu se chtěl jen seznámit… nebo se bál, že zavolám policii?
