V šatně se vojáci začali smát a posmívat nové dívce, ale jakmile vstoupili do cvičební haly, s hrůzou si uvědomili, kdo ta dívka ve skutečnosti je 😱😨
Ten den byl v šatně jako obvykle hluk. Kovové skříňky bouchaly, někdo se smál, kluci hlasitě probírali trénink. Všechno probíhalo běžným způsobem, dokud se ve dveřích neobjevila ona.
Nová vojačka.
Dívka vešla klidně, bez zbytečných pohybů, jako by jí bylo jedno, kdo se na ni dívá. Na sobě měla obyčejnou vojenskou uniformu, ničím výjimečnou. Vlasy měla pečlivě stažené, tvář klidnou, bez emocí. Nerozhlížela se, s nikým se nesnažila mluvit. Prostě přišla k lavici, odložila tašku a začala se převlékat.
Její příchod ale nezůstal bez povšimnutí.
Nejdřív někdo tiše zasmál. Pak další. Během pár vteřin se na ni už několik kluků otevřeně dívalo, vyměňovali si pohledy a posměšně se usmívali. Jeden z nich to nevydržel a přišel blíž.
— Hej, nezabloudila jsi náhodou? — řekl posměšně.
— Co tu dělá taková krasavice?
Další hned pokračoval:
— Nebojíš se být mezi námi sama? Tohle není místo pro někoho jako ty…
Třetí přišel skoro až k ní a prohlížel si ji od hlavy až k patě.
— Dlouho tu nebyly žádné holky. Už nám chyběly.
Smáli se, přerušovali jeden druhého, říkali hloupé a nepříjemné vtipy. Jeden dokonce natáhl ruku k jejím vlasům.
— Škoda, až tě oholí dohola…
Ale dívka nereagovala.
Klidně seděla, zavazovala si tkaničky, upravovala uniformu, jako by neslyšela ani slovo. Žádný strach, žádné podráždění — jen chladný klid.
To je ještě víc rozčilovalo.
Když skončila a vstala, aby odešla, tři vojáci jí zastoupili cestu. V šatně nastalo ticho. Ostatní sledovali dění se zájmem.
— Kam tak spěcháš? — zeptal se jeden posměšně.
— Bojíš se nás?
Další se k ní lehce naklonil:
— Jestli se nás bojíš, co budeš dělat dál?
Zvedla hlavu a poprvé se jim podívala přímo do očí. V jejím pohledu nebyla ani špetka pochybností.
— Ustupte a nechte mě projít — řekla klidně, ale tónem, ze kterého ztěžkl vzduch. — Jinak toho budete hodně litovat.
Chlapci si vyměnili pohledy a zasmáli se.
— A co nám uděláš?
Mírně naklonila hlavu a tiše odpověděla:
— Brzy uvidíte.
Nakonec ustoupili, spíš ze zvědavosti než ze strachu. Mysleli si, že je to jen tichá, slabá dívka, která se snaží působit odvážně. Nikdo netušil, že za tím klidem se skrývá něco úplně jiného a že brzy budou litovat 😱😨
O několik minut později už byli všichni v tréninkové hale. Prostorná místnost, studené světlo, zvuk kroků a krátkých povelů. Všechno jako obvykle.
Kluci stále mezi sebou mluvili, občas se podívali na novou a posměšně se usmívali.
Pak ale vstoupil velitel. Hovor okamžitě utichl.
Postavil se před útvar, rozhlédl se a stručně řekl:
— Pozor. Dnes máte nového kapitána.
Po hale se rozlehlo tiché šumění. Velitel ustoupil stranou.
— Seznamte se s ní.
A v tu chvíli vystoupila ona. Ta samá dívka ze šatny.
Na vteřinu zavládlo ticho. Kluci na ni zírali a nechápali, co se děje. Úsměvy zmizely. Někteří se zamračili, jiní sklopili oči.
Pomalu se rozhlédla po všech. Po těch samých, kteří se jí ještě před chvílí smáli.
Na tváři se jí objevil lehký, téměř neviditelný úsměv.
— Tak co — řekla klidně a udělala krok vpřed — už jste viděli, čeho jsem schopná?
Nikdo neodpověděl.
Procházela se podél útvaru a zastavovala se před každým, jako by si je zapamatovávala.
— Od teď vás budu trénovat — pokračovala tvrdším tónem. — A věřte mi, brzy mě sami budete prosit, abych přestala.
Zastavila se a podívala se přímo na ty tři, kteří jí blokovali cestu v šatně.
— Ale já nepřestanu.
V hale se znovu rozhostilo ticho. A teprve teď začali chápat, s kým měli tu čest. Ale bylo už pozdě.
