V autobuse si jedna žena usmyslela, že si může dělat, co chce, a položila svou špinavou nohu přímo na můj opěrák: několikrát jsem ji požádal, aby nohu dala pryč, ale ona jen předstírala, že spí. Nakonec jsem jí musel dát lekci, na kterou nikdy nezapomene 😨
Ten den byl obzvlášť náročný.
Skončil jsem směnu později než obvykle a cítil jsem se, jako bych několik dní vůbec nespal. Jediné, co jsem chtěl, bylo klidně dojet domů, opřít se v sedadle a aspoň půl hodiny na nic nemyslet.
Autobus byl téměř plný.
Lidé se vraceli z práce, někdo se díval do telefonu, někdo podřimoval, jiný jen mlčky hleděl z okna. Sedl jsem si k uličce a pevně jsem držel tašku s věcmi, které jsem si cestou domů koupil.
Prvních pár minut bylo všechno v klidu. Pak jsem ale ucítil, že se něčeho dotklo moje loket.
Podíval jsem se stranou a uviděl ženskou nohu.
Nejdřív jsem ani nechápal, co se děje.
Žena, která seděla za mnou, natáhla nohu dopředu a položila ji přímo na můj opěrák. Navíc byla босá a její chodidlo vypadalo, jako by celý den chodilo po prašných ulicích.
Otočil jsem se opatrně.
Žena seděla se zavřenýma očima a předstírala, že tvrdě spí.
Napadlo mě, že možná ve spánku nohu omylem natáhla.
Proto jsem klidně řekl:
— Promiňte, vaše noha je na mém opěráku.
Žádná reakce. Zopakoval jsem to hlasitěji. Žena lehce pootevřela jedno oko, podívala se na mě a zase ho zavřela.
Nohu ale vůbec neposunula. Zápach byl čím dál znatelnější. Lidé kolem se začali mračit a dívat jeden na druhého. Sedět tam bylo čím dál nepříjemnější. Po pár minutách jsem se znovu otočil.
— Prosím, dejte pryč tu nohu.
Tentokrát žena těžce povzdechla, jako bych ji rušil já.
— Jsem unavená — zamumlala nespokojeně. — Vydržíš to.
Potom zase zavřela oči. Nechtěl jsem dělat scénu. Celý den byl příliš těžký na hádky.
Tak jsem pár minut mlčel.
Ale žena si zřejmě usmyslela, že když ji nikdo nezastaví, může pokračovat.
Po chvíli nohu nejenže neodstranila, ale ještě si ji pohodlněji usadila a úplně zabírala můj opěrák.
Rozhlédl jsem se kolem. Několik cestujících už scénu sledovalo. Někdo kroutil hlavou, jiný se tiše usmíval.
Bylo jasné, že lidé přesně chápou, kdo se chová špatně. A tehdy mě napadl nápad. Jednoduchý, ale velmi účinný, jak jí dát lekci, na kterou určitě nikdy nezapomene 😲 Pokračování tohoto příběhu najdete v prvním komentáři 👇
Vytáhl jsem z tašky láhev studené vody, kterou jsem si koupil po práci.
Otevřel jsem ji a párkrát se napil.
Pak jsem zvedl ruku s lahví a předstíral, že autobus prudce cukl v zatáčce.
Několik kapek studené vody „náhodou“ spadlo přímo na její nohu.
Žena doslova vyskočila.
Okamžitě otevřela oči a rychle nohu stáhla.
— Co to děláte?! — vykřikla rozhořčeně.
Podíval jsem se na ni klidně.
— Promiňte, autobus cukl.
Už chtěla něco říct, ale v tu chvíli cestující naproti náhle řekl:
— Aspoň už konečně dala nohu pryč z cizího místa.
Hned se někdo vzadu zasmál.
Pak další člověk.
Během pár sekund se na ženu dívala polovina cestujících s jasným nesouhlasem.
Starší muž u okna zavrtěl hlavou a dodal:
— Mladý muž vás třikrát slušně požádal, abyste tu nohu dala pryč.
Žena se rozhlédla a uvědomila si, že ji nikdo nepodporuje.
Rychle si nazula botu, otočila se k oknu a už neřekla ani slovo.
Zbytek cesty měla nohy tam, kde mají být.
A já jsem si konečně mohl v klidu odpočinout a dívat se z okna.
Někdy lidé nerozumí obyčejným prosbám.
Ale stačí, aby se ocitli uprostřed pozornosti celého autobusu, a slušné chování se najednou vrátí samo.
