Plukovník ji v noci strčil z vagónu do mrazivé tmy, když kolem nebyla ani živá duše, aniž by tušil, kdo ta dívka ve skutečnosti je a že ho brzy čeká něco mnohem horšího 😳😱
Plukovník si novou dívku znelíbil už od prvního dne.
Objevila se v jednotce nečekaně, bez zbytečných slov, v jednoduché uniformě bez označení. Mladá, klidná, dívala se lidem přímo do očí a neuhýbala pohledem. To ho okamžitě rozčilovalo.
Konflikt začal při nástupu.
— Kdo tě sem poslal? — zeptal se chladně, když kolem ní procházel.
— Byla jsem přeložena rozkazem, — odpověděla klidně dívka.
— Jakým rozkazem? Tady dávám rozkazy já, — ušklíbl se.
Ona neuhla pohledem.
— Pak vám ho ještě neukázali.
Několik vojáků se tiše zasmálo v řadách. Plukovník se prudce otočil.
— Myslíš si, že jsi výjimečná? Lidi jako ty jsem už zlomil desítkykrát.
— Tak to zkuste, — odpověděla stručně.
Od té chvíle už svou podrážděnost neskrýval.
Při výcviku jí vytýkal každý pohyb. Před všemi na ni křičel.
— Máš ruce úplně mimo?
— Vůbec chápeš, kam jsi přišla?
— Tohle není místo pro holky.
Ona téměř neodpovídala. Někdy ho jen sledovala pohledem, ze kterého mu bylo nepříjemně, ale on to předstíral, že si toho nevšímá.
Po několika dnech měla jednotka přejezd vlakem. Noční přesun horami, dlouhý vlak, téměř všichni spali.
Plukovník nespal. Chodil po vagónu a myslel jen na jedno — zbavit se jí. Bez hluku, bez otázek.
Uviděl ji u dveří. Stála sama a dívala se do tmy. Za oknem se míhaly hory, dole černala řeka. Vagón se lehce houpal.
Přistoupil tiše.
— Nemůžeš spát? — řekl a zastavil se vedle ní.
Neotočila se.
— Čerstvý vzduch.
— Tady to není procházka, — ušklíbl se plukovník. — Ty vůbec chápeš, že tady nepřežiješ?
Pomalu se na něj otočila.
— Jste příliš sebejistý.
Přistoupil blíž.
— A ty moc mluvíš.
Dveře byly pootevřené. Ledový vzduch udeřil do tváře.
Náhle ji popadl za rameno.
— Dost.
Nestihla ani pořádně zareagovat.
Rychlý pohyb. Plukovník ji vší silou strčil.
Tělo dívky zmizelo v temnotě. Na vteřinu se jejich pohledy střetly. Žádný křik. Žádná panika. Jen přímý pohled. Pak zmizela.
Dole byla propast. Skály. Řeka. Noc. Mráz. Okamžitě zabouchl dveře vagónu. Kov hlasitě zaduněl.
Několik sekund tam stál a těžce dýchal. Pak si upravil uniformu a klidně odešel zpět.
Ve vagónu bylo ticho. Všichni spali. Nikdo nic neviděl. Byl si jistý, že je konec, že se jí tak snadno zbavil… ale plukovník věděl, kdo ta dívka je a čeho je schopná 😳
(Pokračování v komentářích 👇👇)
Ráno se choval normálně. Dokonce klidněji.
Žádné otázky nepřišly. Nikdo si jejího zmizení nevšiml. Uplynulo několik dní. Pak jedné noci v jednotce vypadl proud. Nejprve tomu nikdo nevěnoval pozornost.
Pak začaly selhávat systémy. Kamery. Spojení. Dveře. Plukovník vyšel na chodbu. Byla tma. Jen nouzová světla blikala. Slyšel kroky. Pomalé. Rovné. Otočil se.
Na konci chodby stála ona. Stejná uniforma. Stejný účes. Jen tvář byla bledší. Na rukávu krev. Ale stála rovně, jako by se nic nestalo.
Ztuhl.
— Ty…
Udělala krok vpřed.
— Opravdu jste si myslel, že je to tak jednoduché?
Ustoupil.
— To není možné.
— Nezeptal jste se, kdo jsem, — řekla klidně.
Snažil se vzpamatovat.
— Já jsem tě…
— Ano, — přerušila ho. — Udělal jste chybu.
Přiblížila se.
— Nejsem z vaší jednotky. Ani z vašeho systému.
Světlo znovu zablikalo.
Všechny dveře se s dutým zvukem zavřely.
Plukovník pochopil, že je sám.
Zastavila se pár kroků od něj.
— Přežila jsem — řekla tiše. — A měla jsem čas přemýšlet.
Sáhl po telefonu, ale displej byl černý.
— Co chceš? — zeptal se ostře.
Podívala se mu přímo do očí.
— To samé, co jste udělal vy.
Ustoupil. Podlaha se náhle otřásla. Otočil se. Za ním byla otevřená technická šachta, která tam předtím nebyla.
Podíval se zpět na ni.
Stála klidně.
— Noc. Mráz. Nikdo kolem, — řekla. — Pamatujete?
Pokusil se křičet, ale v tu chvíli světlo úplně zhaslo.
O vteřinu později se ozval krátký zvuk.
A znovu ticho.
Ráno se v jednotce říkalo, že plukovník zmizel. Nikdo nechápal jak. Kamery v tu chvíli nefungovaly. A v archivu se objevil krátký záznamový výpadek. Na něm je na vteřinu vidět postava v temné chodbě. Dívající se přímo do kamery.
