Kvůli těžké finanční situaci jsem se musela provdat za bohatého starce; ale v první svatební noc nečekaně řekl, že se mezi námi nic nestane — on se jen chtěl dívat, jak spím 😨😱
Kvůli těžké finanční situaci jsem se musela provdat za bohatého starce, i když už samotná myšlenka na to ve mně vyvolávala nevolnost. Ale když nám kvůli otcovým dluhům banka vzala dům a my doslova skončili na ulici, nebylo jiné cesty.
Jeden vzdálený příbuzný rodiny, asi sedmdesátiletý muž, kterému už dávno zemřela žena, nabídl pomoc. Řekl, že může zaplatit část dluhů, uhradit bydlení a pomoci otci s léčbou. Byli jsme připraveni padnout mu k nohám.
Ale jeho zdánlivá dobrota měla odpornou a podivnou podmínku: musela jsem si ho vzít. Pro mladou dívku si lze jen těžko představit něco nechutnějšího. Souhlasila jsem však — kvůli otci, kvůli rodině — a přesvědčovala sama sebe, že je starý, dlouho tu nebude a aspoň nás zachrání.
Strašně jsem se bála první svatební noci. Seděla jsem na okraji postele, objímala kolena a třásla se tak silně, že mi cvakaly zuby. Bálo mě jen pomyslet, co se stane, až vejde.
A pak se dveře otevřely. Vešel, pomalu, těžkým krokem, s podivným bloudícím pohledem… a nesl židli. Postavil ji k posteli, posadil se a tiše řekl, jako by šlo o zcela normální prosbu:
— Dneska se mezi námi nic nestane. Spi.
— A vy… budete spát vedle mě?
— Ne. Chci se dívat, jak spíš.
Krev mi ztuhla v žilách. Co to znamenalo? Byl to blázen? Psychopat? Ale byla jsem vyčerpaná a věděla jsem, že ráno musím působit pokorně — kvůli otci. Lehla jsem si tedy, aniž bych si sundala svatební šaty.
Ráno jsem se probudila — a on tam už nebyl.
Další noc se vše opakovalo. Zase postavil židli, posadil se a mlčky se díval, ani nemrkl, jako by čekal, až usnu. Třetí noc — totéž.
Začínala jsem věřit, že můj manžel je šílený, že skrývá něco hrozného, a nechápala jsem, o co mu jde.
A čtvrtou noc se stalo něco, z čeho jsem úplně ztuhla hrůzou.
Už jsem spala, když jsem ucítila pohyb vedle sebe. Těžký, chraplavý dech u mého ucha mě probudil. Otevřela jsem oči — a viděla svého muže přímo přede mnou, tak blízko, že jsem cítila vůni jeho staré kolínské. Ale ještě děsivější bylo to, co dělal. 😨😱 Pokračování v prvním komentáři 👇👇
Opatrně mi nasazoval paruku — dlouhou, staromodní, časem vybledlou. Na hruď mi položil zvláštní, zažloutlé, staré šaty. Na pohled měly nejméně čtyřicet let. Třesoucíma rukama uhlazoval látku, jako by oblékal panenku.
— Co to děláte?! Proboha, vy jste se zbláznil! — vykřikla jsem a pokusila se vyskočit z postele. — Okamžitě to sundejte!
Ucouvl, vyděšeně zavrtěl hlavou a začal koktat:
— Ne! Promiň… promiň… nechtěl jsem. Nechtěl jsem tě vyděsit. Ty… jsi tak podobná mé Martě… mé ženě… Zemřela před dvaceti lety. Hrozně se mi po ní stýská… někdy mám pocit, že… když počkám… když správně uhladím ty šaty… když budu sledovat, jak dýcháš… vrátí se.
Mluvil a třásl se po celém těle; v jeho očích bylo něco, z čeho mi přejel mráz po zádech — ne zlo, ale úplná ztracenost, šílenství a samota.
Ustoupila jsem ke dveřím a teprve tehdy jsem si všimla staré fotografie na nočním stolku. Na snímku byla mladá žena… a skutečně se mi podobala.
— Prosím — zašeptal, stále sedící na podlaze vedle postele. — Jen mi dovol se dívat. Ničeho se nedotknu. Neublížím ti. Jen se dívat.
A tehdy jsem pochopila: žila jsem s člověkem, kterého vlastní žal přivedl k šílenství.
