Když se manžel dozvěděl, že lékaři dávají jeho ženě jen tři dny života, naklonil se k ní a s uspokojeným úsměvem zašeptal: „Konečně bude celý tvůj majetek můj.“ Netušil však, jaký plán pomsty pro něj jeho „pokorná“ žena připravila 😢😱
Když Lia otevřela oči, okamžitě ucítila, že se jí točí hlava. Necítila nic kromě bolesti.
Někde na chodbě zněly hlasy. Lia poznala tlumený hlas primáře:
— Stav je kritický… Jaterní selhání postupuje… Maximálně tři dny.
Druhý hlas poznala i přes silnou zeď. Hlas jejího manžela — Olivera.
Lia přivřela oči, ale nechala malou škvíru, aby mohla pozorovat. Dveře se otevřely.
Oliver vstoupil s kyticí květin, posadil se na okraj postele a vzal Liu za ruku.
Pohladil její zápěstí a naklonil se blíž. Byl si jistý, že je pod silnými sedativy a nic neslyší.
Tehdy zašeptal:
— Konečně. Tak dlouho jsem na to čekal. Tvůj dům, tvoje účty, tvůj podnik… To všechno bude konečně moje.
Usmál se — jemně, téměř něžně. Lia pochopila: on po ní chtěl vždy jen peníze.
Oliver vstal, nasadil si masku soucitu a na chodbě řekl sestře:
— Prosím, dávejte na ni pozor. Strašně se bojím… Ona je celý můj život.
Zvedl se jí žaludek z jeho falešnosti. Dveře se zavřely.
Lia úplně otevřela oči. Srdce jí bušilo jako o závod.
Najednou se na chodbě ozvalo šplíchnutí vody a tiché kroky. Někdo myl podlahu. Lia sebrala síly a zavolala:
— Slečno… pojďte sem.
Dveře se pootevřely. Do pokoje nahlédla mladá sanitářka — hubená, vystrašená, ale pozorná. Na jmenovce stálo „Marie“.
— Ano? Je vám zle? — zeptala se a byla připravená běžet pro lékaře.
— Ne, — zašeptala Lia. — O něco tě musím požádat.
Marie přistoupila blíž. Lia jí sevřela ruku tak pevně, jak jí to slabost dovolila.
— Poslouchej pozorně. Pokud uděláš všechno, co řeknu… už nikdy nebudeš pracovat jako sanitářka. Nikdy.
Marie ztuhla. Oči se jí rozšířily.
— Co mám…?
Lia mluvila tiše, ale rozhodně. 😢😱 Pokračování v prvním komentáři 👇👇
Lia jí nadiktovala adresu trezoru, kód, seznam dokumentů, jméno advokáta a instrukce, komu má zavolat a jaké záznamy z archivu kliniky má získat.
Marie poslouchala bez přerušení. Když Lia skončila, dívka jen přikývla:
— Udělám všechno. Slibuji.
Marie se pustila do práce okamžitě. Do rána bylo vše hotové.
Veškeré dokumenty k nemovitostem, podnikům, investičním portfoliím a trezorům byly převedeny na charitativní fond.
Na Mariino jméno byl zapsán malý podíl — dost velký na to, aby už nikdy nemusela těžce fyzicky pracovat.
Když se Oliver vrátil do kliniky, byl připravený na divadlo. Vešel do pokoje, posadil se vedle ní a vzal Liu za ruku.
— Jak je ti? — zašeptal nalomeným hlasem.
Lia se na něj dívala, jako by ji úplně opustily síly. Její hlas byl slabý, ale jasný:
— Olivere… podepsala jsem… dokumenty.
Zarazil se.
— Jaké… dokumenty, drahá?
Potichu zakašlala, jako by se snažila posbírat myšlenky.
— Převedla jsem celý svůj majetek na charitativní fond. Nic nedostaneš.
Oliverova tvář se zkřivila.
— Cos to udělala?! To nemohla být pravda!
— Myslel sis, že jsem slepá?…
Ztratil kontrolu:
— Vrať to! Slyšíš?! Vrať všechno! Všechno je moje, a ty klidně chcípni.
— Vždycky sis přál mou smrt, Olivere. Ale vypadá to, že teď jsi přišel o všechno.
