Každou noc jsem cítila, že je v mém domě někdo další, a tak jsem si do svého pokoje nainstalovala kameru. Ráno, když jsem si záznam pustila, zůstala jsem zděšená 😱😲
Každou noc jsem cítila totéž: v mém domě byl někdo přítomen.
Ten pocit se neobjevil hned. Nejdřív to byly zvuky: tiché, téměř nepostřehnutelné. Vrznutí podlahy, jako by někdo opatrně udělal krok. Duté ťuknutí — jako když někdo zavadí o nábytek. Občas sotva slyšitelný šelest, jako by někdo otevíral skříň nebo přehraboval moje věci. Ležela jsem potmě, ani jsem se neodvážila nadechnout.
Připadala jsem si, jako by se po bytě pohyboval někdo cizí. Ne razantně, ne drzým způsobem — naopak, až příliš opatrně. Jako by ten „někdo“ znal můj dům a nechtěl, abych si ho všimla. Nejčastěji jsem slyšela kroky v noci, mezi druhou a čtvrtou hodinou, kdy bylo moje tělo těžké a mysl otupělá.
Ráno na mě čekaly zvláštní věci. Předměty byly jinde, než kde jsem je nechala: telefon na posteli, přestože večer byl na stole; oblečení položené na židli; na podlaze věci, které tam předtím rozhodně nebyly. Někdy byl pokoj úplně vzhůru nohama, jako by se někdo přehraboval ve skříních. Sváděla jsem to na únavu, na zapomnětlivost a přesvědčovala se, že si prostě nepamatuji, kam jsem co dala.
Několikrát jsem se v noci probudila s pocitem, že se na mě někdo dívá. Ale neotevřela jsem oči — říkala jsem si, že je to sen, výplod fantazie. Dokud se strach nestal příliš skutečným.
Jednoho rána jsem se probudila celá roztřesená a pochopila jsem: takhle už to dál nejde. Nainstalovala jsem si do pokoje kameru. Namířila jsem ji na postel a nechala ji zapnutou celou noc. Byla jsem si jistá, že jestli v domě někdo skutečně je, kamera to zachytí.
Ráno jsem si sedla k přehrávání záznamu. A to, co jsem viděla na obrazovce, mě naprosto vyděsilo 😲😱 Čekala jsem cokoliv, jen ne tohle. Pokračování v prvním komentáři 👇👇
Nejdřív — nic. Spím, ležím nehybně. Ale pak… jsem viděla, jak se uprostřed noci pomalu zvedám. Sedám si na okraj postele. Vstávám.
Kamera zachytila každý pohyb — klidný, přesný. Chodila jsem po pokoji, otevírala skříň, vyndávala věci, rozhazovala je po posteli a po zemi.
Vzala jsem telefon, podívala jsem se na něj a položila ho někam jinam. Cestou jsem zavadila o židli, která spadla. A pak jsem se vrátila do postele a znovu si lehla, jako by se nic nestalo.
Dívala jsem se na obrazovku a nemohla jsem dýchat. V domě nikdo nebyl. Kromě mě samotné.
Nic z toho jsem si nepamatovala. Ani kroky, ani pohyby, ani ten nepořádek. Všechny ty noci, všechen strach, všechny zvuky — to jsem byla já. Moje náměsíčnost. Moje druhé, noční já, o kterém jsem vůbec nevěděla.
A nejděsivější nebylo to, že někdo chodil po mém domě. Nejhorší bylo, že tím „někým“ jsem celou tu dobu byla já sama — a nyní mě čeká dlouhá léčba.
