Dnes mi moje dcera nečekaně řekla: „Vím, že nejsi syn mé babičky“; Byl jsem z toho jejím slov šokován, protože dvouleté dítě by si něco takového samo nevymyslelo — to znamená, že to slyšela od někoho 😢😱
Dnes po práci jsem seděl na gauči a klidně sledoval televizi. Den byl obyčejný, tichý, domácí. Dcera se kolem mě točila, něco si broukala pod nos, jak to dělá každý den. Je jí teprve dva roky, ještě plete slova a mluví velmi jednoduše, takže jsem si toho téměř nevšiml.
Najednou přišla velmi blízko, stála přímo přede mnou, jako na fotce, zkřížila ruce a zamračila se.
— Tati… — řekla vážně.
— Co je, zlato? — usmál jsem se, myslel jsem, že teď uslyším něco o hračkách nebo sušenkách.
— Znám tajemství.
Trochu jsem se ušklíbl.
— Tak mi ho řekni.
— Nejsi babiččin syn.
Ztuhl jsem. Nejprve jsem si myslel, že jsem špatně slyšel.
— Co jsi řekla?
— Nejsi její syn, — zopakovala, už trochu uraženě.
Zasmál jsem se, myslel jsem, že je to jen dětská fantazie.
— Proč si to myslíš?
Ještě víc zamračila čelo.
— Nesměj se. Je to pravda.
A tehdy jsem se cítil nepříjemně. Dítě ve věku jednoho roku si taková slova samo nevymyslí. To znamená, že jí to někdo řekl.
— Dcero, babička ti to řekla?
— Ne.
— Maminka?
— Ne.
Naklonil jsem se k ní.
— Tak kdo?
Podívala se na mě velmi pozorně a svým jednoduchým dětským jazykem řekla něco, co mě úplně šokovalo 😨😲 Pokračování v prvním komentáři 👇👇
— Já sama.
— Jak „sama“? — nerozuměl jsem.
Začala vysvětlovat, jak uměla:
— Nepodobáš se. Babička je krásná. Má krásné vlasy. Krásné rty. Šaty s květinami.
Udělala pauzu, podívala se na mě a dodala:
— A ty… fuj.
— Co tím myslíš „fuj“? — nemohl jsem se ubránit.
— Máš strniště a vlasy tady, — ukázala prstem na mé hruď —. Nejsi hezký. Takže ona není tvá maminka.
Pak se ke mně naklonila a zašeptala:
— Jen to nikomu neříkej. Babička by byla smutná.
Nejdřív jsem mlčel, pak jsem se rozesmál tak, že mi tekly slzy. Sliboval jsem jí, že nikomu nic neřeknu.
Pravda je, že večer totéž řekla babičce a mamince. Se stejným vážným výrazem a stejnými argumenty.
